---

Koncert byl součástí celovíkendové Heep-Party s jednoznačným názvem: The Magician's Birthday Party. Ta začala již ve čtvrtek koncertem dvojice Hensley-Lawton (chlapci spolu vystupují již déle, na podporu jejich nové desky, která se ovšem prodává pouze v USA a obsahuje zejména cover verze starých Heep hitů), v pátek a v sobotu probíhala v londýnském hotelu Kensignton Hilton Heepiáda se vším všudy: konference, kvízy, ankety, Heep-merchandising, session s Johnem Lawtonem nebo s Rogerem Deanem, aukce (podepsaná CD, DVD, trička z koncertů), výstava grafik Rogera Deana.

Většina aktivit se točila kolem současné sestavy Heep a zdůrazňovalo se, že je to nejtrvalejší sestava v dějinách Heep (16 let v kuse). U baru se nás však sešlo několik, kdo jsme se shodli na tom, že současná kapela by se v nejlepším případě měla jmenovat "Uriah Heep II", případně "Uriah Heep Revival". Diskutovalo se o tom, zda bylo od Micka fér po odchodu Kena v roce 1980 kapelu o dva roky později pod stejným názvem znovuoživit (1982-Abominog) s naprosto jiným stylem a obsazením? Názory byly různé, nicméně NIKDO nezpochybnil to, že URIAH HEEP = KEN HENSLEY + DAVID BYRON. Zjistil jsem, že ve své dlouholeté averzi vůči B. Shaw (v UH) a k absolutní neúctě k P. Lanzonovi nejsem vůbec, ale vůbec nejsem sám! Na druhou stranu dlužno přiznat, že nebýt toho, že 16 roků tahle sestava jméno UH udržuje, nikdy bychom se u toho baru nesešli...

Vrcholem akce byl páteční koncert v Shepherds Bush Empire. Sluší se vědět, že SBE je koncertní síň, postavená v roce 1903 a postavením v hierarchii koncertních sálů, jakož i atmosférou se dá snadno přirovnat k pražské Lucerně: kultovní místo pro fajnové akce pro skalní příznivce.

Předkapelu uvedl sám John Lawton. Představil dvojici Christine & Trevor Hensley (zpěv a španělská kytara), kteří odehráli 25-minutový blok sedmi skladeb, 5 vlastních, jednu právě od Johna Lawtona a svoje vystoupení zakončili cover verzí písně Kena Hensleyho "Rain". Dojem z vystoupení dvojice byl - mírně rozpačitý. Písničky byly ve stylu Blackmore's Night, ale v neporovnatelně jednodušším provedení. V úctě k bratrovi Trevora však dvojici sál akceptoval.

Před devátou začal hlavní program. Současná sestava Uriah Heep (Revival :-)): Mick Box-kytara, Lee Kerslake-bicí, Trevor Bolder-basa, Phil Lanzon-klávesy, Bernie Shaw-zpěv zahájila koncert klasikou - Return To Fantasy. Obal této desky se promítnul i na zadní zeď stage.
Každý, kdo v posledních 14 letech Heep viděl, ví, že Bernie Shaw je sice hardrockový zpěvák, ale písničky po božském Davidovi prostě zpívat neumí, byť se snaží seč může. Nechápu, proč kapela písničky Heep z Hensleyho éry tvrdošíjně hraje v původních aranžmá, když Shaw to neuzpívá (a Lanzon nestíhá...)?

(INTERMEZZO 1: Tenhle zásadní a iritující nedostatek jsem byl schopen kapele odpustit pouze na koncertě v Hradci Králové v 88. roce, zejména proto, že jsem byl vůbec rád, že bolševik kapelu do země vůbec pustil. I když se tak stalo proto, že tehdejší ostravský a hradecký koncert byl na závěr turné kapely po Rusku a když dovolil velký bratr, tak toho šikovní lidé v Pragokoncertu využili. Ivo Letove, fakt díky - i po letech!

Ovšem od té doby uplynulo 13 let a pan Shaw zpívá Byronovy věci čím dál hůř (a co je největší hrůza: tváří se u toho jako mistr světa). Zatímco věci z Raging Silence, Sea of Light nebo Sonic Origami mu sedí (koneckonců jsou psány pro něho), Hensleyho písničky dokáže zkurvit naprosto bezpečně. Potvrzením byla v pořadí čtvrtá Stealin', tradičně naprosto šíleně odzpívaná. Proto bylo dobře, že koncert pokračoval skladbami zejména z posledních třech studiových alb. Výjimek bylo pár, za zmínku stojí "Tales", na kterou si UHR pozvali flétnistu Thijs van Leera z Holandska.

Koncert tak v klidu plynul, jedenáct skladeb bylo odehráno, když podle očekávaní vybuchla první bomba: z pravé strany backstage přijela souprava kláves, za ní usednul Velký Mistr pan Ken Hensley a spustil první takty JULY MORNING. Sál poprvé explodoval! Phil Lanzon nejdřív zkoušel sekundovat jakýmsi klávesovým "druhým hlasem", ale naštěstí toho brzy nechal a raději mával do publika tamburínou. Slyšel jsem July Morning v originále!!!

(INTERMEZZO 2: Už nevím, v kterém roce jsem byl na Heep podruhé, v 91.? 92? prostě když u nás byli podruhé, tak už jsem dával větší pozor na to, co a jak hrají. V tom 88. jsem byl fascinován už tím, že vidím ze dvou metrů Micka Boxe a ze tří Lee Kerslake a sežral jsem jim úplně všechno. Nuže a když při tomto druhém koncertě hráli July Morning, pan Lanzon hrál asi tak dva akordy ze tří a skladbu kazil tak, že se Ken Hensley v Los Angeles musel vrtět ze spaní. Nakonec tento borec "efektně" dosedl do kláves, což bylo tak trapný, že od té doby ho nemůžu ani cítit!)

Když jsem na cestě do Londýna uvažoval, jak bude koncert UH+Hensley vypadat, July Morning jsem tipoval jako jasnou úvodní věc. Ale dát hned vzápětí Paradise/The Spell byla bomba číslo dvě. Davidův part zpíval Shaw a Kenův part - Lee Kerslake! Kenova sóla byly naprosto úžasná, Mickova kytara jakbysmet. Trevor Bolder není Gary Thain, ale s Heep i s Hensleyem má přeci jen něco odehráno a jeho basa s bicími L.K. tvoří velmi slušnou rytmiku. Ve všeobecném euforismu málem zapadlo, že Bernie Shaw, lyrické Davidovy pasáže frázující ve stylu poutních odrhovaček, kromě jiného zapomněl poslední sloku textu:

Ovšem když začal Mick hrát první takty další věci - Kouzelníkových narozenin - vyprodaný sál nevěřícně ztichl, aby vzápětí zešílel nadšením! Všichni jsme zpívali první část a druhou - "happy birthday" -  skandoval snad celý West End? Ken byl naprosto paf a musel se - ve čtvrtině písně - dojít otřít ručníkem, ale všichni jsme viděli, že jde utírat slzy dojetí, za což mu - uprostřed písně (!) sál tleskal ve stoje (!!!). Kus této části byl pochopitelně nasamplován (kazoo), ale i třetí část - podle mě - začala taky z playbacku. Nicméně brzy přešla v Mickovo živé (a výtečné!) sólo. V tuhle chvíli už byl člověk tak najetej, že odpustil Shawovi stupidní i nepochopitelné protahování "The fire di-ay-ed, the music fa-ey-aded..." a aby nebylo všem překvapením konec, na jeviště vkráčel - John Lawton, aby přítomné vyzval ke strachu a pokoře:

I challenge you, I challenge you all
For all you own and all you know
And I own the powers of darkness
I will steal what is mine

a jenom jeho jasný, hardrockový, lety vybroušený hlas nedovolil to, aby frenetické uvítání nejlepšího žijícího zpěváka Heep zcela zahlušilo zvuk z pódia! John Lawton jel v Davidově partu, zatímco Kenův part zpíval opět Lee Kerslake. Na plátně nad stagem v tuhle chvíli promítli obrovský portrét Davida Byrona... Dospělí chlapi řvali jak malý holky, slzy jak hrachy a do toho naprosto jistý Lawtonův hlas burácel:

You cannot fight me
For I have the sword of hate
But one thing you can't see
My answer is simply
An impenetrable fortress
Of love ... love ... love ...

a pak přišlo finále... Byl jsem zvědav, jak si John Lawton poradí s partem, který na světě dokázal odzpívat jediný člověk - David Byron. A ukázala se mistrova velikost! Na rozdíl od Bernieho Shawa, který se už 16 let MARNĚ pokouší napodobit "Davidovy" party, se John do finále nepustil vůbec a přepustil jej doprovodným zpěvačkám, což bylo asi nakonec dobře, protože ty byly schopny udržet notu i tak vysoko, kam by se John se svým rock'n'bluesovým hlasem nedostal. Zpěvačky udržely na notě i Bernieho Shawa, který si s nimi závěrečný výšky střihl (byť na videu to vypadá tak, že Shaw zpívá sám - nikoli! a při mixu zvuku pro video jsou hlasy zpěvaček zbytečně potlačeny). Výtečně odvedená práce, Magician's Birthday ve složení a v atmosféře, která se snad nemůže opakovat? Emotivní zážitek na celý život!!!!:

Tři orgasmy za sebou, ale vzrušení zdaleka nebyl konec: vedle Lanzona se na chvíli odmlčel i Bernie Shaw, na pódiu zůstal s Kenem John Lawton, což znamenalo, že jsem viděl nejstarší žijící koncertní sestavu Uriah Heep(Firefly, Innocent Victim)!!! A hoši mi dali Sympathy v originále!!! Neskutečný nářez!:

(INTERMEZZO 3: Davida Byrona nazývám "bůh zpěvu" a jeho hlas je opravdu nenapodobitelný. Jeho smrt v únoru 85 mě zastihla na vojně, kdy v Mladém Světě místo čtyřstrany s biografií a velkými fotkami byla na stránce pel-mel noticka, že umřel na infarkt... Jeho následovníka v Heep, Johna Lawtona jsem - zejména díky Firefly - vzal v milost. Poslouchám i staré Lucifer"s Friends a moc se mi líbí jeho poslední sólovka "Still paying the dues..." A Firefly 1977 je nejlepší post-Byronovská Heep deska! A co jsem poprvé slyšel Bernieho Shawa, tak si po Lawtonovi velmi stýskám.)

Nemohla pochopitelně chybět Hensleyho slavná Easy Livin', kterou koncert falešně končil. Na první přídavek jsem tipoval Wizard, což byl sice dobrý tip, ale nehrála se první skladba z Démonů, nýbrž první skladba z Narozenin - Sunrise. Obecenstvo si přálo, aby koncert byl pokud možno nekonečný, ale ten bohužel spěl k závěru. Nicméně, stará dobrá sestava ze sedmasedmdesátého se postavila na stage znovu. Mick dal hned od prvního riffu poznat o co půjde: z alba Innocent Victim zaburácela Free'n'Easy. Musím spravedlivě podotknout, že druhý hlas Johnovi zpíval - mimořádně vůbec ne špatně - Bernie Shaw. Konečně našel svoji parketu: backvocal to Mr. Lawton!!

Mick musel předvést svoje tradiční sólo na španělku, které za starých dobrých časů přecházelo do Wizarda. Ne tak tento večer. Sólo plynně převzal Ken a začla hymna hymen - Lady In Black. Na podium přišli všichni, kdo tento večer vystupovali, ve zpívání slok se vystřídali všichni zpěváci: Ken, Lee, Bernie, John.
A refrény? Ty odzpívalo ve finále publikum. Zněly Kensigtonem ještě dlouho do noci...