Bergen nás vítá pošmourným počasím s vrcholem Ulrikenu v husté mlze. K lanovce trefíme napoprvé a mazácky. Převlékáme se do běžeckých úborů a slibujeme Kódlovi, že na něho nahoře počkáme maximálně hodinu.
Kamzík (=Vojta) neomylně vyráží špatným směrem, následován M+M a tím nechávají vyniknout mě a Pepína a dostáváme se v úvodním stoupání do trháku. První třetina s tradiční fotkou u vodpoádu je o tom, nastavit si tempíčko, což ovšem neplatí pro naše mladé hochy. Ti jsou záhy fuč a vyskakují skalku za skalkou jako řádná Térénkóza (maďarsky), případně coby koza atletyczna (polski). Adéla si našla anatomicky dokonalou hůl a každému dává vyzkoušet, jak se s ní bezva jde. Objevila svůj způsob Nordic Walking a je spokojena tak, že Adam by ji dovolil ještě jednoho jointa.

Navzdory úvodním výhrůžkám čekáme s Pepínem na Kódla každých 100 metrů (převýšení), protože jednak tím maskujeme, že toho sami máme plný kecky a jednak trochu o něj přece máme strach. Rozvíjíme teorii nemožnosti transportu zkolabovaných vorvaňů z členitého hornatého masivu Ulrikenu a vždy máme radost, když se zpoza převisu objeví Kódlova zplavená palice.

Pod vysílačem je první samozřejmě Vojta, který se předvádí, jelikož je ve svém živlu, těsně následován Matějem. Jejich čas 0hod 44min je nadstandardní, protože prý strávili "nejmíň 30 minut povinným čekáním". Pepíno mě nutí k horolezeckému fotozáběru, z kterého má radost. Já míň, protože zjišťuju, že zpátky dolů to nejde a tak musím vyšplhat asi 10 metrů téměř kolmo, zatímco Pepíno, spokojený se záběrem, na moje problémy kašle a místo aby mi poradil kam zasunout kterou končetinu, abych nesjel po skále dolů, spokojen odchází.

Na vrcholu Ulrikenu rádí jdeme do hospody, protože - no na koupání to vskutku není. Sice krásných letních šestnáct stupňů, ale s trikem durch mokrým ten vítr není příjemnej ani trochu. Dáváme čaj a buchty dětem, sobě vodu (Kódl dva kousky s pěnou), vše s horskou přirážkou a jelikož sestup pěšky je kvůli špatným podmínkám zakázán (divokým chlapcům by na mokrých kamenech a v bahnitých srázech mohly ujet nohy, na což mají dost času), sjíždíme dolů lanovkou.

Bryggen je nádherný a slunečný, rybí trh voní a kocháme se pohledem na čerstvého mořského ďase, z kterého pravda jde trochu strach. Obědváme tradičně levicově, s plastovými příbory na papírových talířích, ovšem výtečné mořské potvory, každý podle svého gusta. Obligátní zmrzlina na rohu a chlapci jdou kupovat to nejlepší, co Norsko nabízí, zatímco já jsem s Vojtou vyslán do Vinomonopol (místní tuzex, jediné místo, kde se dá koupit alkáč) pro něco za slušný prachy. Kupujeme pár lahví Captain Morgan, prootže Pepíno si přál "něco, aby to šlo s kolou".
Po opětovném připojení se k výpravě, která se mezitím slušně zásobila vlněným sortimentem, objevuji zapadlý, ale výtečný rybářský obchod. Mohu srovnávat, jelikož právě před týdnem jsem byl ve speciálce v Nuslích, a jen žasnu. No bodejť ne, Nor, to je rybář... Kupuji s 50% slevou návnadu na tresky, která v mořské vodě svítí a mě z ní svítí oči. Na srazu u auta jsem obdivován a nucen Kódla do krámu dovést. Všichni jsme nakoupili nové návnady dle rady prodavače a těšíme se zpátky. Na Morgana s kolou, ale zejména na úspěšný lov,

Nordbris nás vítá otevřenou náručí a téměř okamžitě vyrážíme. Mám k závisti ostatních dva neskutečné záběry, ale makrely vytahuje Vojta. Dvě najednou, pro jistotu. Závěrem lovu přicházím o asi 250 metrů vlasce i o obě nově zakoupené návnady, protože podle Kódlovy verze "jenom začátečník to vodmotá až do konce" zatímco moje nevyřčená verze je o tom, že vlasec se na naviják nejenom navléká, ale i uzluje, a já jsem ovšem nemohl tušit, že můj vlasec je namotán tak amatérsky.

Kódl griluje večeři, píši report a ostatní se kochají náááááádherným růžovým západem slunce a růžovou vodu ve fjordu. Přestože mám fotogalerii už hotovou, tak ten snímek musím nakonec přidat. Úžasné...