Vyjíždíme přesně na čas, tj. v 5 v noci ze Zálší, resp. v 7 z Chaber. Před námi je asi 1100 km do dánského přístavu Hirtshal a dalších asi 730 z norského Kristiansandu do Kvamsvagen. Na prvním mezičase (hranice) máme 10 minut k dobru, které bohorovně promrháme na Agipu na Cínovci. Dáváme si řízek a snažíme se naladit německé dopravní informace, abychom definitivně rozhodli, zda přes Lipsko, Magdeburg, Braunschweig a Hannover (doporučuje 6 z 5 router plannerů, gůgl map a navigací v tojotách i audynách) nebo okolo Berlína (doporučuji já).
Jedeme okolo deštivého Berlína, jíme řízek a jakmile najíždíme na bývalou dálnici Tegel-Hamburg jen pro Západoberlíňany, na Kódlovu žádost si vynucuji zaslouženou pozornost posádky napínavou přednáškou o berlínské blokádě 1948. Adéla s Vojtou, plni dojmů z nabytých historek si vyžadují dvd s Robinem Údem a nasazují sluchátka. V hustém dešti si dávám řízek a pokračujeme bez jakéhokoli zdržení až k Hamburgu. Z opakovaných Frkérsdýnst zjišťujeme, že druhá trasa, přes Magdeburg a Hannover je plná "stop and go" nebo "štau" nebo "pomalu jedoucí". Se zadostiučiněním si dávám řízek a u Kielu zastavujeme v typické šlesvické hospůdce. Přestože vezeme tunu smažených řízků, dáváme si smažené nugety (děti) a Cordon Bleu (já a nazývám své jídlo Schnitzel Calzone). Zapíjíme velmi zvláštním místním nealko pivem, které je - jak nápis hlásá - Izotónyš und fryš. Dánskou hranici překračujeme spolu s audioknihou o Saturninovi (k mému úžasu jak Vojta, tak zejména Áďa zaujatě poslouchají!) a stále máme asi třičtvrtě hodiny navrch.
V motorestu u Vejle si dáme řízek a Kódl navrhuje, že pustíme za jízdy něaké notoricky známé dévédé, aby i řidič (od Schwerinu já) z toho něco měl. Z nabízené trojice Světáků, Marečku podejte mi ho a Sakrachlapidobrýden vybírají Vojta s Adélou Piráty z Karibiku 6 a Kódl většinově rozhoduje, že do kina teda půjde Bohuš. Volba byla dobrá, jak to vypadalo vteřinu po profláklém dialogu Bohuša s paní Chýlkovou ve Voroněži u šatobryján, velmi zřetelně lze vidět na fotkách ze zadních sedadel...
Rozměry trajektu ohromují děti a překvapují i nás velké. Color Line hrubým odhadem pojme 600 aut (2 patra, každé 10 řad po 30). Na lodi to vypadá jako na každé noční ferině: kde to jde válí se spící lidé, tudíž si lze připadat jak Christinne ve stanici ZOO. Ověření odhadu počtu naloděných aut přichází o půlnoci při výjezdu v Kristiansandu, kde je celní trychtýř pro jedno auto, propustnost auto za 6 vteřin. Jelikož jako napotvoru vyjíždíme jako úplně poslední auto, dáváme si řízek a opouštíme přístav hodinu po zahájení vylodění. Nasraně lituji promr(h)ané hodiny bdění a popojíždění po přístavu, která později bude chybět a u dalšího řízku přemítám, že kdyby to takhle vodsejpalo v Dunkuerque nebo v Pearl Harbour, máme zcela jiné učebnice dějepisu.
Sympatická Christinne (ta ze stanice Shell) mi dává plnou a přeje o půl druhé ráno kdesi na pobřeží "Welcome to Norway", což mi náladu zvedá. Stejně však rychle uvadá a ani si nepamatuju kdy a kde se nechám v noci u nějakého tunelu střídat Kódlem. Ten to vodvalí až do Stavangeru, kde na parkovišti u Essa usíná. Ztrácíme čas na trajekt, ale kašleme na to. Na dalším si dáváme řízek a kafe. Stejně do našeho oblíbeného supermarketu za Bergenem dojíždíme přesně v 9:00, kdy otvírají. Za Knarvikem už máme všichni husinu, i hadi poznávají oblíbená místa a odpočítávají stovky metrů, zbývající do cíle. Landcruiser sjíždí až k vodě, tudíž nalodění probíhá komfortněji než kdy jindy. Ale ouha. Merethe nám půjčuje jinej člun. Má, potvora, poněkud silnější motor, což netuším a v oblouku na Nordbris se "Pioner 13" nebezpečně naklání a téměř ztrácím přes palubu peněženku, pravou nohu a Vojtu. Jsme tu! Dávám si poslední řízek a otevírám notebook...